|
Steffi Hartel Malé
formáty Steffi Hartel jsou v‰echny stejnû velké,
v‰echny ukazují vertikální barevné pruhy,
buì stejné ‰í€ky nebo nepravidelnû ‰iroké,
nûkdy jasné barvy, nûkdy smí‰ené,
nûkdy v pravidelné nebo i nepravidelné vzdálenosti
od sebe – a skoro vÏdycky se mezitím najdou dva nebo
více prouÏkÛ lístkového zlata. Jedna série.
Uspo€ádání na sebe navazujících prouÏkÛ
by nás mohlo p€ivést na my‰lenku, Ïe tyto prouÏky
by se mohly p€es okraj obrazu vodorovnû a svisle prodlouÏit
a pak by se tento obraz stal jedním malšm vš€ezem z nekoneãnosti.
Podle barevného sloÏení prouÏkÛ vzniká
zcela ojedinûlá atmosféra, norská, maghrebinská,
rokoková, New York; nebo i tónina, durová ãi
mollová. Díky kteršm p€edstavám a pocitÛm vznikají
barvy? Hartel (1956) se nachází v tradici americkšch malí€Û
barevnšch polí, kte€í se zabšvali vlivem barev. ProuÏkované
obrazy malovali v jinšch souvislostech téÏ Frank Stella, Gene
Davis (1920 – 1985), Daniel Buren a Bridget Riley. Hartel klade dÛraz
na zvlá‰tní vnímání barev díky
zlatšm prouÏkÛm: závisle na vpádu svûtla
a úhlu pozorování barvy zazá€í, vystupují
z plochy obrazu a pak, kdyÏ se pozorovatel dá do pohybu, se
tyto prouÏky ukryjí mezi barvami, p€edstírajíce,
Ïe se samy staly barvou – zelenkavou, ãervenou, naÏloutlou.
Zde maluje zároveÀ i svûtlo – coÏ pat€í
k aspektu minimal art. PonûvadÏ zlaté prouÏky p€ejímají
vyza€ované barvy, mÛÏe se stát, Ïe dva zlaté
prouÏky se zabarví do rozdílnšch odstínÛ.
Zlaté prouÏky téÏ mohou reagovat na pozorovatele,
a to tím, Ïe p€imíchají t€eba barvu jeho svetru
do obrazu. KdyÏ provedeme srovnání s Michelangelem
Pistoletto, kterš ãásteãnû pomalovává
zrcadla a ãásteãnû je ponechá volná,
aby do nich mohl jak pozorovatel tak i vnûj‰í prostor
opticky vsáknout, dochází u Hartel spí‰e
tichá interakce. Ov‰em tyto zlaté prouÏky téÏ
mohou vyvolat rÛzné asociace – coÏ je kromû
p€ipojení reálného prostoru dal‰í v‰ední
vztah. Zlato slouÏilo malí€Ûm ze Sieny kolem roku 1300
(Duccio, Simone Martini, Lorenzetti) k vytvo€ení boÏského
svûtla v pozadí legend svatšch. Osvícení mají
jednu zlatou svatozá€. Zlato jako boÏské svûtlo
znamená téÏ drahocennost a moc. Vlivem zlatého
rámu, kterš obklopuje obraz jako aureola, se celš obraz k nepoznání
zmûní. Zlato konec koncÛ slouÏilo k rozvinutí
nádhery církve a svûtské vrchnosti. Tyto snadno
pochopitelné p€edstavy umoÏní obrazÛm Hartel,
aby vypadaly vzdálenû a udûlují její
malbû tro‰ku té zá€e, která kdysi obklopovala
v‰e boÏské. Její malé obrazy pÛsobí
koncentrovanû, a co se barev tšãe, velmi skvostnû.
Všsledky tohoto dlouhodobého experimentu jsou bez pochyb delikátní
lahodnou krásou. Burkhard Brunn
|
